Jak já bych si teď dala zakysanku!

Účinkující:

Já - Háňa, nyní Nadsekierská. Před třemi týdny jsem se nastěhovala do svého domečku, ve kterém zatím bydlím tak trochu bezdomoveckým způsobem.  

Ernesto - pitomý hnusný kocour, s trvalým bydlištěm nahlášeném na Bráně, nyní obchcávající Sekier a hlavně moje věci.

Ája - můj zlatý bílý pes.

Čaja - moje otrávená tlustá kobyla.

Ďurčo - majitel stavebnin v Pliešovcích.

Honza - bývalý Sekierčan, který se zapsal do historie Sekiera svou nadlidskou pracovitostí.

Braňo - nový kučeravý obyvatel Sekiera.

Rado - súsed z Podsekiera.

Šaling - homeopatický chirurg, co dává dohromady velkou část Zaježovanů.

Jozef - neuveřitelně šikovný muž, žijící se svou Veronikou na Častobrezí. Před mesícem pro mě začal pracovat a tím pádem jsem se přece jen stihla nastěhovat do svého domečku před zimou.

Tomáš - súsed z Brány.

Matej - súsed z Londýna.

 

Ležím ještě v posteli a z nimbu mě tahá šramocení. Možná to jsou ptáci, kteří mi klovou do krovu - asi si na dům musím připevnit nějaký plašící větrník? Teď už slyším plechové šramocení. Napadá mě má nová venkovní lednička. Vyskočím rovnýma nohama z postele a utíkám bosa za dům. Ája tam něco žere z mého nového kompostového kýble, který stál 15 eur a který jsem dostala k třicetinám. Nechápu co, jsou tam jen ohryzky z hrušek a zhnilé rajčata.

Akorát že se mé obavy přecejen naplnily: Z police zmizel celý sýr. Do prdele! 4 eura v prdeli. Vidím Ernestovy ťapky na polici. Nejen, že mi všechno ochcává, taky mi krade jídlo, nestačí, že po něm hážu kameny. Nechápu, jak ho Ája mohla nechat se přiblížit. Když byl ještě mladý, nechával se týrat od psů - byl příliš líný na to, aby před něma zdrhl a my jsme to jeho kňučení nemohli poslouchat a tak jsme psy okřikli. A fčil to máme - pes nechá kočku před jeho očima vylézt na ledničku a ukrást sýr. Ten celý sýr nemohl ani za Boha spráskat sám, kdo ví, třeba se pak s Ájou podělili. Potvora jedna. Mám zvednutý krevní tlak. Je čas jít vstávat.

Převlékám se z pyžama. Chci si obléct včerejší čerstvé oblečení, ale je načichlé sekierskou kuchyní. Včera jsem v ní stravila dvě hodiny, když jsem si zavařovala rajčata ze své permakulturní divočiny. To je puch! Šup s tím do prádla. Ještě že tu máme tu automatickou pračku.

Jdu si udělat své čtyři pozdravy slunce. Obávám se, že to nepůjde, včera mi ze zakašlání zase něco ruplo v hrudníku a večer už jsem se sotva hýbala. Ale není to tak zlé, pozdrav zvládám.

Snídaně. Chleba mi Huškuš taky ožral, žemlovka z narozenin je v krabičce, takže nedotčená. Bezva. Sluníčko se k domečku ještě nedostalo, tak si jdu sednout na studnu. Rovnou napustím Čaji vodu. Je tam výhled. Mimo jiné na můj nedokončený projekt "chlívek pro ovečky". Že bych se do toho dnes dala? Původně jsem chtěla dolíčit venkovní stěny a začít brousit podlahu v přízemí. No - nejdřív se půjdu vykakat.

Cestou k mému bulharskému tureckému záchodu se začínám rozpomínat na sny z této noci. Nějaká střílačka na ulici ve městě. A pak milostný sen. S takovým už přes čtyřicátníkem s krásnou hrudí. „Ty jsi tak krásně kulatá!" mi říká. Divím se, vždyť jsem teď tak pěkně zhubla. Budiš. „ A ty jsi tak krásně šlachovitý!" mu říkám. A on mi ukáže nárt na noze a začíná z něho stírat hníjící kůži. A jak odhalí šlachy, tak je - též hníjící - začíná vyškrabávat nehtem. Uf. No nic, jdu na ten chlívek.

Zatepluju Mini-chlívek z odpadových latěk kartonama z jízdních kol a vyplňuju stěny ovčí vlnou a kouskama kartonu. Kartony smrdí Ernestovýma chcánkama a docela se s tím vším morduju. Došly mi dlouhé hřebíky. Grr. Měla bych zajet do Pliešovec k Ďurčovi. Aj pro ty kramle do studny, abych mohla slézat k ventilu, který natlakovává přívod vody na Sekier, a vůbec k filtru a hlavně teď tam ještě potřebuju namontovat koleno a výpustní ventil na venkovní kohoutek.

Začíná mi to slunko vadit. Jdu si pro šátek. Už nemám kartony, jdu do sekierského humna pro další. Ten Honza je úžasný, že je tenkrát ze Zvolena dovlekl. Cestou nazpět utrhnu dvě prašivky. Nakrájím je a dám je sušit na Ájinu boudu. Hambálek nad pecí ještě nemám.

Vracím se k chlívku. Morduju se s krátkýma hřebíkama, rozjíždí se mi to. Už si říkám, že to budu muset nechat na jindy, až tu u mě někdo bude, kdo by mi to pomohl nahnout zpátky, abych to mohla líp zavětrovat. Jdu si pro pivo a cestou procházím kolem žebříku. Napadá mě, že ten můžu o ten chlívek zapřít a tím to celé narovnám. Bezva. Pivo v žilách začíná působit. Ležím na ještě nepočuraném kartonu ve stínu chlívku a pozoruju mraky, jak táhnou. Pracuju na uvolňování. Nevadí, když dnes nedolíčím dům, nevadí, když nezačnu brousit tu podlahu. To nabobtnalé vápno v kýblu se doufám nezkazí?

No nic, jdu se podívat na Sekier do dílny, jestli tam nenajdu ty devadesátky hřebíky. S pivem v žilách se mi aj chce tam potkat toho šikovného Braňa, se kterým se tam okukujeme. Cestou potkám Rada s nějakýma jeho kamarádama. Konverzujeme o nelegálních vakcínách pro psy, parozábranách a plesnivých stropech.

Na Sekieru devadesátky hřebíky nejsou. Ani Braňo. Ještě se jdu podívat k Peťovu "mobilnému" domečku, ale tam jsou jen ty stovky hřebíky ode mne. Vracím se ke chlívku a začínám cítit únavu.  Jedna hodina. Hlad nemám. Že bych si šla na chvílu lehnout? Trochu mě štve, že zase s tím chlévem nepokročím. No nic, Rado s kamarádama už jsou u domečku, jdu je provést. Konverzujeme o oknách, nespolehlívých stolařích, deskách a terasách. Možná má Rado doma ještě nějaké ty devadesátky nebo osmdesátky hřebíky. Dá mi vědět. Dovidenia.

Jdu si lehnout. Nemůžu se uvolnit. Nějak se ve mne rozhostil neklid. Šlehnu si tři granulky Calcarei Carobonici, co mi předepsal Šaling. Necítím se líp. Asi ten můj neklid pramení z nespokojenosti s udělanou prací. No dobrá, půjdu na to broušení podlahy. Je to humus brousit podlahu karbobruskou. Prach lítá všude. Ještě se před tím něčím nadopuju. Čokoládu už nejím. Je tu to ostružinové víno od Jozefa. Chutná jak zkvašený kompot. Takové věci jsem vždycky vylívala. Nevěděla jsem, že se to dá pít. Vypiju deci. Docela mi ten cukr dělá dobře. Takže - karboška, hrubý šmirgl, maska, schovat vše, co by nemělo být obalené v dřevním prachu.

Broušení jde skvěle. Nevím, jestli je to tím, že používám hrubší šmirgl, nebo že prach z borovice je těžší než smrkový a méně víří vzduchem, že mám vyšší strop a víc otevřených oken, no prostě to jde jak po másle a po hodině už mám polovinu místnosti vybroušenou. Jen krátce si odskočím konečně něco sníst a hned se vracím k broušení.

Ten můj rauš úspěchu přeruší Jozef. Vytáhne mi brusku ze zásuvky,  abych si všimla jeho příchodu. Vrací se ze šichty na Polomech a že mi ještě rychle vyrobí ty opěry na dřevo. Prší mi na polínka - plachtu, kterou byly od jara zakryté, už vítr roztrhal na cucky a potřebuju je uložit pod střechou. Potřebuje na přepílení kuláčů motorovou pilu, tak jdu pro ni na Sekier, ať zatím promyslí, na co ty opěry postavíme. Za pět minut jsem zpátky a Jozef už má vykopaný metrový rigol, že do něho uloží ten dub - ukáže na obrovskou kládu. "Ta je odkud?" – „Tam kúsok v lese som ju našiel." Za půl hodiny stojí čtyři sloupy a my si dáme pívo.

Vracím se k podlaze, ale zjišťuju, že už se mi nechce. Ještě před rokem bych se do toho nutila  a pokračovala, dokud to nebude hotové, ale teď už vím, že mi takové znásilňování sebe sama akorát zkracuje život. Ještě se za mnou chtějí podívat kluci ze Sekiera, tak udělám dobře, když se před tím opláchnu od prachu.

Voda v černém hrnci na sluníčku se moc neohřála, musím ji doohřát na plynu. Jak čekám na vodu, dojím zbytek z oběda. Studený mi jaksi chutná líp. Celá se umyju ve 7 litrech vody. Aj s vlasama, aj s kondicionérem. Venku za domem, stojící ve vandlíku, aj s nazouvákama, ty se mi rovnou taky umyjou.

Převléct do pyžama, vyfénovat... a šup do postele. Je půl sedmé, nemá smysl, abych už teď šla spát. Jdu si ven sednout na terasu a čučet na svou telku. Program je parádní, zložité tvary mraků, měnící se barvy, ani to všechno nestíhám sledovat. Na chvilku odklouznu pohledem na zbytek krajiny, pak se vrátím ke svým dvěma mrakům a ony už jsou fuč! Kde jsou? To budou tamty úplně jiné mraky tam úplně vpravo, asi.

Slyším Tomášovo auto. Jede nahoru. Kurňa, jakto, že jsem si nevšimla, když jelo dolů? Potřebovala jsem si vyvézt brambory, co mi tam dole na Podsekieru moknou v tašce. Ájuša celá narovnaná s nastraženýma ušima pozoruje, jak auto projíždí. Už je skoro tma, tak si Tomáš svítí. Ája si lehne vedle motorovky. To by byla pěkná fotka. Ale už je na ni tma.

Jdu si zase lehnout, než příjdou kluci. Začnu mít chuť na něco dalšího k jídlu. Zakysanku. Jak já bych si teď dala zakysanku! Jednoťáckou, plnotučnou... škoda, že ten můj skútr nefunguje, mohla bych si zajet do obchodu. No nic, vstávám a jdu si uvařit polívku. Není to jako zakysanka, ale dávám si do ní sýr. Naštěstí mi ten druhý sýr Ernesto ušetřil. Sedám si na Ájušinu boudu. Kluci nikde. Tak jdu dolů za něma, je tu ještě ta motorovka, kterou je třeba vrátit.

Kluci nějací sklíčení, Braňa bolí koleno, tak možná proto nešli nahoru za mnou. Vracím se na domeček. Nedá mi to, myslím na toho sklíčeného Braňa a vyhrabu všechny mé kloubní mazání  (co mi vždycky věnuje moje zkušená maminka), k tomu přiložím knihu o homeopatii a pak ještě Louise Hay, kde je napsané, že potíže s kolenama pramění z nepřizpůsobivých postojů. Zanesu mu to na Sekier.

Vracím se na domeček. Už je půl desáté, to už bych mohla jít spát. Tak ještě krátce na internet. Už mi na poslední týden zbývá jen 35 Mb. Jak to zvládnu? Spotřebuju 9,8 Mb. Nic moc, pár emailů, par komentářů na facebooku. Chat s Matejem rychle ukončím, nefunguje mi.

Jdu spát. Dobrou.

Probouzím se ve dvě. Je mi horko, jdu se vyčurat. Pak dlouho ležím. Začnu si v duchu zpívat melodii jedné písničky od kapely Tunng, na kterou jsme v sobotu na mé narozky s Ilonkou dělaly kontaktní improvizaci. Ještě asi půl hodiny si ji broukám. Pak vstanu, zapnu internet a vyhledám si text a akordy na internetu. Stránka na akordy mi sežere dalších 7 Mb. Rychle odpojuju internet. Zkouším tu písničku na kytaře. Cismoll, E, Gisdur na sedmém pražci. Proboha! Vezmu si kapodastr. Trochu lepší. Ale nejde mi to. Chvilku kalkuluju. Zjišťuju, že to můžu hrát i jako A moll, C a E. Pohoda. Normální trampská odrhovačka. Ale jak ji umí zajímavě zaranžovat. Rytmicky to mají vychytané. Ještě zkouším, jestli mi to půjde líp na ukulelku. Ne. Na harmoniku? Docela to zní dobře, akorát nestíhám se vracet z C na E, abych nekazila rytmus.

No nic, jdu se najíst. Moc toho nemám. Zbytek polívky. Nic moc. Vracím se k počítači. Napíšu Ance můj dnešní den, ať má příspěvek do Naozaje. Je 6:06, 2.10.2012.

 

                                                                                          Háňa Schneiderová Nadsekierská

Ako sa Vám páči tento text?: 
5
Average: 5 (1 vote)